S Boubín Libín Kleť (dál BLK) sem měl od minulého roku nevyřízené účty. Ze 115 km sem to dotáhl na 95 km a po obřím seběhovém kufru vzdal. Letos přibyla verze 170 km, kterou sem ignoroval dokať ji jako jedinou Olaf nedal do bodování ČSUT. Tak teda jo. Netuším jak běžet 170 km, takže to zkusím na šolich a snad to dotáhnu až do cíle, který je v ZŠ TGM. Tam sem chodil jako žák. Krom toho Český Krumlov je 5 km od rodné obce Větřní. Spousta důvodů dokončit.
V pátek dopoledne vystoupí z autobusu 42 dobrodruhů. Kdo by čekal nadupané frajery co protahují vyrýsované svaly z fitka, čekal by marně. Nejsme na Spartanovi. V 11 hodil pořadatel Jaroslav Koptiš vypustí stádo. Vytahuju hůlky a zjistím, že jedna má zaseklý závit. Pokouším se to opravit zuby a praskne mi sklovina na levém zubu. Po pěti minutách to zkusím na druhé straně a rupnu si i druhý zub. Takže to mám absolvovat bez hůlek a ještě sem si zničil 2 zuby. Blbec no, nenaděláš nic. Trať je ze začátku dost kopcovitá a převýšení přibývá. S Petrem Mondrim si užíváme seběh po lesní pěšině. Je to samý pařez a kámen a tak nehlídáme gps. Najednou koukám, že sme seběhly. Vyrážím správným směrem a po chvíli ztrácím Petra. Zdolám dominantu kopec Sedlo a pokračuju až ke Kašperku. Slalom mezi turisty k bráně a dál z kopce až na kontrolu v Kašperských Horách. Průměrné tempo je lehce nad 8 min/km. Od Kašperk to jde docela svižně a dobíhám jednoho běžce. Cesta vede údolím kolem potoka. Je to takový ten mírný kopec, kdy si člověk říká tohle je dobře běhatelný, ale furt to je do kopce. Po chvíli trasa odbočuje na několik km dlouhé stoupání na Javorník, kde je vracečka a udělám si menší kufr. Tedy spíš takové vybočení mimo trasu. Blížím se k Zadovu a ke druhé kontrole. Mám za sebou 7 a půl hodiny a 50 km v nohách. Slunce zapadlo, ochladilo se a docela fičí. Nastupuje dlouhá noc, tak používám čelovku na minimální výkon. Stejně to je ted po asfaltu. Cesta odsýpá, akorát na Ladě se musím vracet. Oranžová cedule s kontrolou není ve tmě vidět. Po 70ti km dobíhám do Kubovy Hutě a je mi čím dál víc jasné, že se akorát napojím na trasu čerstvě vypuštěných stovkařů. Minulý rok sem se utavil na Boubíně, ale dneska to jde podezřele lehce. Za chvilku už stoupám po dřevěných schodech k vrcholu a potkávám první stovkaře. Vystoupám si rozhlednu pro lepíka. Při sestupu se hrne do rozhledny houf a jeden utrousí, že by tu kontrolu měli dát dolů, ať nemusí lézt po těch schodech. No to by je jeden.... Sbíháme po asfaltu z Boubína a čerství stovkaři mají tendence se mnou závodit. Občas mě nějakej předběhne. Na technickém klesání sou nějaký opatrný a beru já je.
Pod Boubínem nastupuje největší strašák trati Bobík. Nekonečné stoupání na 1264 m vysoký kopec se závěrečnou vracečkou a do toho se rozpršelo. Z Bobíka se už tradičně bloudí, páč gps ukazuje hlouposti a já táhnu takovou hezkou slečnu kamsi do křoví. Na štěstí mám dobré úmysly a tak to odnesou jen odřená kolena a nějaká ta modřina. Slečně se omlouvám a za odměnu jí navádím na správnou cestu. Pokračujeme do Volar na velkou kontrolu s drop bagem. Na začátku obce potkávám Aleše Zavorala. No toto, ten má být už x km daleko. Prej si dal Bobíka 2x. Sakra, kdybych víc dupal, mohl sem ho aspoň na chvíli předběhnout. Taková životní příležitost a já ji promrhám :D
Na kontrole je docela živo a veselo. Hodím do sebe bagetu, kofolu, pomeranč, banán a kafe. Promáznu nohy a vyměním boty. Po dlouhé době v suchu. Cesta pokračuje mírným stoupáním až ke zřícenině Hus. Tam je to samé lezení, ale za mnou sou dva stovkaři a tak makám, abych je ztratil z dohledu. Minulý rok sem tu byl až za světla a letos je stále tma tmoucí. Zdolám Libín a pokračuju na kontrolu pod vrcholem. Teplá polévka a něco k zakousnutí, mažu dál. Občerstvovačky parádně odsýpají. Ty má Jára perfektně ošéfované. V klesání zase bloudím. Vím že tam byl nějaký potok a gps ukazovala kamsi do křoví. Pak sem běžel podle trasy, která se ukázala být mylnou. No aspoň že už se rozednívá a já mám za sebou 120 km. Ovesné, Chroboty, Miletínky, cesta je v tomhle úseku méně kopcovitá a já si z tama nic zásadního nepamatuju, páč bylo sychravé ráno a furt mi těžkla hlava. Za Ktiší sem předběhl jednoho stomílaře a několik stovkařů, ale gps mě zavedla do kopce, kam sem v reálu vůbec stoupat nemusel a já si uštědřil tak 1 km navíc. Trochu mě to nasralo. Po chvíli běh přerušilo stoupání na Kleť. Ha, nová trasa, těšil sem se na lesní cesty a zase ten asfalt. Tempo kleslo až na 10:20 min/ km. Před Kletí sem přidal a ostřížím zrakem sledoval cestu, ale stejně z toho byl další kufr. Vrchol Kleť mi vlil novou krev do žil. Tady už to dobře znám a mám za sebou necelých 150 km. Po euforickém vyběhnutí přišlo klesání po sjezdovce a moje 2 nejpomalejší km. Nohy sem měl rozmočené. Seskakovat po velkých kamenech bylo jak šlapat na hřebíky. Kolem mě pobíhaly děti a turisti plný elánu co si dali výstup na Kleť jako hlavní úkol dne. Mezi nimi sem se potácel s výrazem postřelené srny. Pod sjezdovkou sem zahlédl stomílaře, kterého sem míjel naposledy v Kašperkách. Sakra, takhle daleko od startu? To je výzva! Neměl o mě tušení a tak sem se ho z povzdálí držel. Před Holubovem sem to rozběhl ale on taky. Ze začátku to bylo takové pošmajdávání. Po nějaké chvíli se mi podařilo přemluvit unavené nohy a nabrat tempo.
Na kontrole v Holubově sem snědl jen pár kousků salámu, který mi udělal hrozně dobře na žaludek a dodal překvapivě hodně energie. Jeden stovkař říká, že už běží a loučí se s náma s tím, že se ještě potkáme. Po chvíli vyrážím i já. Pod kopcem ho potkám a prohodíme pár slov a on že je stomílař. No sakra, to je další a už jen 18 km do cíle. Tož to je další výzva. Běžíme až k Dívčáku. Občas v předu on a občas já. Našlápnu přední částí nohy malý ostrý kámen, který mě píchne přímo do puchýře. Na stoupání za Dívčákem běžím i kopce. Adrenalin se mi rozlil po těle a nohy sem ještě jednou přemluvil. I když svaly už dávaly dost citelně znát únavu. Ještě na kopci na Třisově sem běžce za sebou zahlédl, ale do Zlaté Koruny běžel sám. Dupal sem do toho a do svižné chůze přešel až na začátku stoupání ke Granátníku. Předešel sem tři stovkaře. No při tomhle tempu mě nemůže dohnat. Těsně před Granátníkem se ohlédnu a vidím ho za sebou. No to není možné. On mě dožene na takovém stoupání? Dobře, od rozhledny to bude už jen seběh, ten mi jde. Běda, Jára nás žene až k Modrému obrázku. Běžíme přes klestí do mírného stoupání. Konečně Obrázek a následuje už jen 4 km seběh do cíle.
Nejdřív je to prudký sešup mezi stromy, ale pak přichází asfalt a pozvolné klesání k vlakovému nádraží v Krumlově. Ohlížím se, kolega běžec nikde. Nechávám tedy působit gravitaci a s vidinou cíle ani nevnímám bolest chodidel. V Krumlově si ze mě dělá srandu skupina romských výrůstků, jeden běží kus za mnou. Následuje prudší serpentýna po kostkách. Pár turistů mi uskakuje a po chvilce vbíhám do cíle. Je tu zatím jen pár běžců. Stejný počet stomílařů jako stovkařů. Mám radost z výsledku. Nečekal sem, že se mi podaří dostat se pod 30 hodin. Od Holubova sem stáhl průměr z 10:24/ km na 10:15/km. Dostanu medaili a finisherskej řízek s okurkou :) Chtěl sem vydržet do noci a počkat na kamarády, ale po marném přemlouvání sebe sama jedu domu upadnout do třinácti hodinového komatu.
2025 ©