Malohanácká stovka 2016

Malohanácká stovka je čerstvý člen ČSUT a moravský dálkový pochod s prvky ultra trailu. Tak nějak sem si Malohánáckou stovku představoval. Ovšem netušil sem, jaká dobrodružství mě čekají.

Do Velkých Opatovic sem vyrážel s menšími rozpaky. Na webu nebyly téměř žádné informace a na facebookovém profilu tuplem nic. Po příchodu do Opatovického kulturáku se mi ulevilo. V sále už bylo cca 30 lidí. Dostal sem mapu a výklad trati, který šel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Před startem koupím ještě nějakou sladkost ke kafi a čokoládu na trať. Vietnamec měl polovinu výrobků jen v polštině a co mě zarazilo, krom jedné čokolády veškeré sladkosti obsahovaly palmový tuk.

V osm večer se skupinka 60ti lidí posunula ven a vyběhlo se. Ku podivu i čelní skupina vyrazila rozumným tempem a mohl sem se držet v první desítce. Po třech km na silnici se ozval tři týdny starý úraz chodidla a já při lehkém pajdání chtěl vzdát. Asfalt ještě pěknou chvíli pokračoval, ale pomalu bolest ustoupila. Přišel les, sníh a první kontrola. Razítko, kofola a pádíme dál. Předběhl sem už 4 lidi a i přes chumelenici nabral tempo. V rámci vášně sem v Šubířově přeběhl odbočku a udělal si slušný kufr s vracečkou na druhou hospodskou kontrolu. Moravská vstřícnost místních mi dodala kuráž a vyrazil sem dál vstříc noci. Trať byla mírně kopcovitá a střídal se asfalt, zpevněné lesní cesty a rozbředlé oraniště. Nejhorší byl seběh s chumelenicí a čerstvým mokrým sněhem kterým protékal potok. Teda ten potok tam byl pouze v rámci tajícího sněhu. Ze zlého snu jsem vyběhl do Konice ke třetí kontrole a první neživé. Už podruhé dobíhám 2 závodníky a ptám se, kde tu je u mostu ta kontrola. Za mostem u plotu. Hledám čtvrtku s Káčkem nebo jiné označení a nic. Projdu to jednou, dvakrát a nic. To není možný. Ty dva sou už dávno pryč a tak vyrážím s nepořízenou. Trať se line v podobném duchu a já dobíhám ke třetí tentokrát živé kontrole. Čaj s rumem potěšil. Ptám se na tu kontrolu a že prej tam byla, že sem jí nemohl přehlídnout. Pokračuju dál až k místu kde se po půli trati sbíhá zpět do Opatovic. Druhá neživá kontrola a zase žádné označení. Ale už dost, fotím si sloup kde by to mělo být a pokračuju přes dva kopce a kolem rybníka na základnu. Po cestě potkávám v protisměru závodníka a ten mi vysvětlí, že se mají opisovat turistická značení.

V kulturáku si dávám výbornou čočkovou polívku, hodím na chvilku čelovku do adaptéru, jelikož už mi začala hlásit 10 % a po 15ti minutách vyrážím doťuknout druhou polovinu. Na štěstí už nesněží a je příjemné běžecké klima. Vydávám se znova přes 2 kopce až do Jevíčka, kde se na mě u hospody pár výrostků kouká jak na zjevení. Trasa začíná stoupat a cesta se noří do lesů. Míjím pomník Rudoarmějců a stále stoupám až k nejvyššímu bodu kopci Husák. Čelovka už rezignuje, ale na štěstí začíná svítat. Jestli mám na ultra trailech něco rád, tak je to chvíle, kdy po dlouhé noci začíná svítat a okolo se stále jasněji zobrazují obrysy kopců, stromů, cesty přede mnou. Běžím lesem a jediné co slyším sou moje kroky. Z Husáka následuje seběh až do Pacova a znova pozvolné stoupání. Po pravé straně má nějaký nadšenec na zahradě vojenské transportéry a raketu. Asi tajná základna Kim Čong Una. Druhá polovina trati má větší převýšení a je zde i příjemnější terén. Lesní cesta pokračuje až na kontrolu na náměstí v Moravské Třebové. U info-centra akorát potkávám zaměstnance info-centra, jak jde do práce. Dostanu štempl a mažu dál. Za městem mě čeká dlouhý a zatím nejprudší krpál na Pastýřku. Nahoře je cesta rozrytá od lesáků a chce to hlídat si kam šlápnout. Cesta pokračuje několik km po úpatí až do Křenova. Před Křenovem se otočím a dohání mě běžec. Tak nějak nevím co si o tom mám myslet. Vypadá fresh a běží dost rychle. Držím se ho po kontrolu. Říká, že se na občerstvovačce prospal a že se čas na kontrole nezapočítává do výsledku. Škoda že sem to nevěděl, ale tak příští rok už budu patřit mezi vyvolené tajnůstkáře co vědí a znají. I tak klobou dolů. Dát si delší pauzu a už v půlce druhé části mě dohnat. Mě už nastoupila křeč do stehen. Rozdíl mezi rychlostí běhu a chůze se stále zkracuje a já začínám odhadovat výsledný čas. Do cíle už je to asi jen 15 km, ale ty poslední km se nejvíc táhnou. Sluníčko svítí, ptáci zpívají. Z rozjímání mě vytrhne až další lesácké oraniště. Tentokrát takového stylu, že se na vteřinu zastavím a přemýšlím co s tím. Nějak to proskáču okolo, seběhnu z kopce a potřetí se napojuju na dvou kopcový úsek před Opatovicemi. Ty poslední km se musím přemáhat a z normálního běhu se stává člunkový.

Před jednou vbíhám do kultůráku. V sále sedí místní a na pódiu hraje kapela. Přijde mi gratulovat přiopilý sympaťák. Sakra řekl bych, že tu byl už večer. Asi srdcař. Celou noc pil a myslel na nás :) Vyfasuju diplom a medaili, která mi z nějakého neznámého důvodu udělá ohromnou radost a du si dát místní gulášek. Chtěl sem ještě zůstat, ale stehna rezignují do té míry, že se musím při dosednutí na židli podpírat a tak vyrážím na zpět. V půli cesty na D1 nastoupí mikrospánek a dávám si šlofíka. Doma následuje 12ti hodinový black out. Nohy bolí ještě dva dny a za týden už mám pocit, že ten závod vlastně není špatnej. Že toho asfaltu tam vlastně tolik nebylo a ty stehna taky bolely míň. A 12. místo s časem 16:35 na 107,6 km a převýšením 2300 m (záznam z gps včetně kufru) je parádní výsledek. Na Malohanáckou stovku se vydalo 60 stovkařů a dokončilo 35. Na příští rok je slíbená nová trať s menším procentem asfaltu.