Jsem s kamarády víkend v Krkonoších. Šel jsem si zaběhat a říkám si, jak je namáhavé brodit se prašanem. Kdybych jen tušil co mě čeká následující víkend na Malohanácké stovce.
Malohanáckou už znám z minulého roku. Občas terén, občas asfalt. Večer člověk vyrazí a na oběd je v cíli. Letos je nová trasa a hlavně napadlo spousty sněhu. To mi dělá trochu vrásky. Nemám nepromokavé boty. Prý tam bude několik km neprošlápnutý úsek, uf.
Malohanácká má parádní zázemí a perfektní jídlo za pár kaček. Dám si předstartovní řízek a okouknu účastníky. Z naháněčů tu vesměs nikdo známej není. Ale sou tu Slováci, které já celkově moc neznám a vždycky se mezi nima vyloupnou nějaký neutahatelný střelci. Předstartovní fotka a prej start, jděte. Tak vyjdeme ven a všichni jdou. Sakra co to je? To tu poběžim sám? Ale to už se rozběhlo asi 10 lidí. První km je do Jevíčka po asfaltu, pak kolem rybníka a stoupání lesem. Za Jevíčkem mi skupina cukne z dohledu. Pod Hušákem jdou stopy po vyjeté cestě do leva, ale zelená vede přímo do kopce po neprošlápnuté. Míjím Hřbitov ruských zajatců, brodím se sněhem po kolena a na duši mě hřeje pocit, že jsem první. Na kopci se napojuji na vyjetou cestu se stopami od speedcrosů atd, tak nejsem no. Z Hušáka seběhnu na první kontrolu v Chornici. Dostanu štempl a mažu ven. Běžím po chodníku z kopce a 100 metrů přede mnou se motá jezevčík. Přiběhnu blíž a koukám, že tak divně větří a popobíhá. No to asi není jezevčík, to je kuna, honí se mi hlavou. Přiběhnu ještě blíž a ona to vydra. Ani nemá nijak extra na spěch. Chtěl jsem ji vyfotit, ale odbočila mimo trasu. Trasa dál pokračuje převážně po neprošlápnutých cestách. Je nad nulou, mlha, mrholí a sníh měkne. U Balátkova mlýna je druhá živá kontrola. Stejně jako minulý rok si dám čaj s rumem a sušenku.
Následuje několik km mírného stoupání podél potoka. Z hluboké noci mě vytrhnou dvě svítící očí na mostě. Oči ve výšce velkého psa, nikde žádný plot. Ve vteřině se zastavím a vybavím si, jak mě začátkem ledna honili v poušti u Hurghady vzteklí psi. Uslyším „neboj,
on ti nic neudělá“ a kolem psa rozeznávám obrysy postav, sakra mlha jedna zákeřná. Zvou mě na 2 deci červeného, ale s díky odmítnu. Prej odkať běžíš. Jo až z Opatovic jo, takovou dálku. Pokračují lesy, nějaká zřícenina, spousta krásných míst, ale já si bohužel pomatuju jen promočené nohy a spousty mokrého sněhu.
Doběhne mě běžec se psem. Nejsem znalec psů, ale je to severské plemeno. No prostě Jessie. Pes si ze mě udělal vodiče a tak to dotáhneme až na základnu ve Velkých Opatovicích, kde se občerstvím, dám si pauzu a hlavně si vezmu suché boty. Vybíhám sám a moc se mi do toho marastu nechce, ale po chvíli se rozklušu. Na kopci navádim takové dvě hezké slečny na správnou cestu. Kočky, že nebýt zadanej, tak bych je na tu kontrolu snad i doprovodil. Po pár km boje se stále mokřejším a těžším sněhem dobíhám Marka Prachaře s Jessie. No Jessi má ze mě radost a tak pokračujeme všichni tři. Na Pohoře jsme moc rychle a tak jen ofotím ceduli a mažeme dál. Další kontrola je v pekárně v Benešově a já bych si něco dobrého dal, ale je tam fronta, nehýbe se a tak si nechám zajít chuť. Příští rok tu musím být dřív. Sníh je čím dál víc břitký a začínají mě tahat stehna. Klasická krize, nohy už mají dost a do cíle ještě daleko. Proklušem se až na kontrolu do Boskovic. Za nimi začíná nehezký úsek. Několik km po poli. Pomalu se vzdaluju Markovi s Jessie, nohy podkluzují a v botách bych mohl chovat kapry. Pročvachtám se až na silnici. Konečně zase pevný podklad a tak to zkouším znova rozběhnout a jde to. Začínám nějak počítat v kolik bych mohl být v Opatovicích a dávám si jako motivační cíl neklesnout pod 9 min/km. Aktuálně mám 8:59 a tak se snažím běhat co nejvíc a udělat si nějakou rezervu na horší úseky. Ve Vískách je poslední kontrola, mám za sebou 100 km a povedlo se stáhnout tempo na 8:57. Dobíhá mě běžec. Že prý by chtěl doběhnout třetí. „No sakra, to jsem tak rychlej „? Trochu mi pouteče, ale tempo máme podobné a stále ho mám na dohled. Za Kochovem následuje zvláštní úsek. Stoupáme na kopec, kde ovšem není žádná kontrola. Celé se to dá proběhnout rovně a po rovině. Zajímalo by mě, zda si to tam někdo zkrátil. Dá se tam ušetřit pár km. Už to je do cíle jen 8 km. Větřim cíl a začínám závodit, běžci pomalu mizím. Na Opatovském Hradisku mě skupina turistů povzbuzuje, že prý sem třetí. Z cílového času se odpočítává čas strávený na kontrole v Opatovicích, takže doběhnout třetí ještě neznamená být třetí. Ale to je jedno. Udělalo mi to radost a pouštím se z kopce. Prudký seběh po sněhu s členitým terénem. Přesně tohle mě baví. Za chvilku přibíhám do kulturáku. Ambity naměřily 115 km s časem 17:03 a 2800 m převýšení. Tak jsem čtvrtý. Teď už si můžu v klidu odpočinout a za týden na Brtnických ledopádech.
2025 ©