Poslední závod sezóny. Osmý závod do ČSUT. Chtěl jsem jich mít deset, ale na Krakonošově stovce jsem se otrávil jak duševně, tak i fyzicky. Na Šlápotách jsem se pro změnu uvařil a do třetice byla zrušena moje srdcovka BLK. Každopádně přípravu na P 100 jsem nepodcenil. Listopad běhal kopce, koupil nové boty i hůlky a před startem měl natrénováno. Tedy až na koleno, které začalo poslední týdny bolet. Týden před startem jsem se začal vyhýbat větším sešlostem lidí, bo jak na mě někdo prskne, jsem týden na pokraji smrti.
Takže připravený, odpočatý a naladěný před startem v Mýtu u Plzně. Venku je něco málo nad nulou. Stále se nemůžu rozhodnout zda tenké elasťáky nebo zateplené. Ptám se Tomáše Štveráka jak se mám rozhodnout a on, že běží v kraťasech.
Tak tedy o půlnoci vybíháme. Po třech km si měním ponožky. Hned z kraje stovky mám puchýř. S tlustějšími to je ok. Těch známých co potkám včetně Milana Čalouda z rodného Větřní. Držím si vcelku pomalé tempo s průměrem lehce nad 6 min/km. Terén je vlnitý, namrzlý, ale rychlý. Sprchne a na planinách fouká studený vítr. Parádně to odsýpá a za 5 hodin mám za sebou 40 km. Začínají se objevovat první ostřejší kopečky. Ten lišák Olaf to určitě bude mít stupňované a ke konci hromadně pojdeme při stoupání na nějakou skálu. Puchýře odezněly, ale před týdnem jsem špatně došlápl a kotník se mi začíná ozývat. Stačilo párkrát špatně došlápnout. Za Křivoklátem svítá. Akorát mi tam dojde baterka v čelovce a tak můžu vyměnit za světla. Před pár desítkami minut jsem viděl jak se nahání Marie Zelená s Hanou Váchovou. Teď potkám samotnou Marii a kus běžíme spolu. Je fajn si takhle po ránu popovídat a probrat svá válečná zranění. Bohužel není ve své kůži a tak cukám. Před Nižborem na 70 km v půl desáté ráno je dlouhá rovná stezka kolem řeky po rybářských štontech. Tedy ona je tam i v půl jedenácté, ale já jsem tam v půl desáté. Jako na jaře. Sluníčko hřeje a já si vyklusávám kolem vody v triku s krátkým rukávem. V Nižboru je kontrola. Dohnal jsem Hanu Váchovou a potkávám i běžce se supportem v podobě ženy s autem. Taky mě na kontrole dohnal Jirka Větvička. Sakra tomu ta operace kolena (zase koleno) nějak pomohla. Ještě kousek rovina a pak už zase začínají kopce. Nahoru a dolu až ke Svatému Jánu. Stále se naháníme pár běžců podobné výkonnosti. Pravda je, že mi nějak dochází šťáva a vyšplhat se na Vrchol Svatojánské skály mi dá zabrat. Stále se pohybuji kolem 45. místa. Ale trasa je tedy krásná. Lesní stezky, perfektní značení, kontroly v hodinkách, dostatek občerstvovaček. Bubovické vodopády ale nevodopádí, sucho. Na kontrole v restauraci pod Karlštejnem si koupím jen půllitrovku kofolu v petce za 40 kč. Čekat na polévku je tu naprosto nemyslitelné. Trochu mě mrzí, že v těch hospodách nejsou ty polévky stylem naber si sám. Na druhou stranu jsou hospody letos hodně eliminovány. Smykem to tu berou všichni. Hlaně ve stoupání s Petrem unikáme a pak i supporovi. Oba držíme tempo. Trochu se rozvášním. To se mi vymstí při stoupání na Krásnou stráň. Teda ono už je před západem slunce a je to tam opravdu krásné. Už méně krásné je, že se Petr nějak splašil a pomalu mi mizí z dohledu. A nebo taky možná já zpomalil.
Než doběhnu na kontrolu v Černošicích, tak mě předběhne ještě běžec se supportem a ještě jeden. Potřebuji se restartovat. Ať si ženou. Na kontrole jsou těstoviny. Díky bohu za Magdu, která vždy navaří. Do těch chlebů se škvarkama a koláčků se mi nechce. No ale špagety s pestem z medvědího česneku, to se jí na stovce parádně. A k tomu zapíjet pivem a na závěr Magdy sladké koule. Přesně tohle jsem potřeboval. Po deseti minutách vybíhám z kontroly a cítím, že mi to hodně pomohlo. V rozházeném žaludku najednou cítím klid a mír. Do cíle už je to jen nějakých 18 km a hlavně známé úseky. Vlastně běžím domů. Nohy bolí standardně na 120 km, ale jinak se cítím fajn. Běžím lesní stezkou. Pode mnou svítí do noci Radotín. Nade mnou svítí měsíc. Před seběhem dobíhám stovkaře, který má problémy s čelovkou i navigací. Seběhneme pod Lahovický most. V dáli přede mnou vidím jednoho běžce po tmě a dva s čelovkou. Začnu si na ně dělat zálusk. Kolegovi se povedlo opravit čelovku a tak za mostem mu utíkám a jdu po těch dvou přede mnou. Pomalu zrychluji a ve stoupání do lesa jdu před ně. Za chvíli beru před kontrolou další dva. Musím se trhnut. Pustil jsem si do sluchátek hudbu, která mě vždy nakopne a ladím se na závěrečnou stíhačku, ve které do toho můžu dát vše. Rozbíhám se po stezce z kopečka 6 km před cílem. 6:30, 5:30, 4:30, endorfinová euforie, stehna i lýtka se uvolnily a mně se najednou běží lehce. Běžím z kopce i do kopce. Beru běže z krátkých i dlouhých tras. Potkávám běžce se supportem, jak vyklusává z kopečka a proletím kolem něj. Vzápětí běžím i do kopce a pak už běhám vše. Nikdo se mě nedokáže chytit. Užívám si ten pocit plnými doušky. Tohle člověk nezažije na desítce, ani padesátce. Tohle se dá zažít jedině na plnokrevném ultra. Kašlu na bolavé koleno a rubu to co to dá. 3 km před cílem předbíhám i Petra Horsáka a ještě běžkyni z kratší trasy, která se pouští za mnou. Zřejmě mě zařadila do kratší trasy. Taky ji v seběhu cuknu. 1 km před cílem a poslední kopec, který každý držitel diplomu z P100 zná. Krátký, ale zrádný. Euforie drží, ale dech jsem nechal pod kopcem a nohy se zase ozývají. Drápu se do kopce a chytám se stromů. Naštěstí mám dostatečný náskok. Na vrcholu pár kroků za odměnu a pak zase běžet, užít si poslední kilometr. V cíli se pak musím rozdýchat a zklidnit. Venku je lehce nad nulou a já mám zpocené čelo, jak slaneček v nálevu. Posedím s přítelkyní v cíli. Za hodinu začnu usínat. S chůzí ze sprchy bych mohl dělat záskok tučňákům v Pražské zoo. Každopádně ten závěrečný doběh byl hodně silný zážitek.
Poděkování patří všem dobrovolníkům a hlavně Olafovi, za tu práci, co si s P100 dělá.
Naměřeno 133,2 km
4480 m výškových
čas 19:31
32. místo
2025 ©