Tak sem se těšil letos na stomílovku BLK a oni ji zrušili. Do konce roku už toho moc není a na osm stovek do bodování potřebuji ještě dvě. Jasná je Pražská a pak mi nejlépe vychází Podkrkonoší. Léto jsem běhání moc nedal a když už, tak spíš rovinky. Pár dní před startem jsem koukal na trasu a teda trochu mi zatrnulo. Spousta dlouhých úseků mimo turistické značky a dost mimo jakékoliv cesty. Do toho mělo pršet. Jsem si své v dešti odtrpěl už na Podyjí a ted mě to čekalo znova.
Večer vybíháme ze Dvora Králové. Pár km vyklusáváme podél řeky a pak se jde do kopců. Intenzita mrholení se stupňuje stejně se sklonem stoupání. Vytáhl jsem si Černého Petra a tracker mi nefunguje. Prvních pár hodin mají všichni dost sil a tak se to moc netrhá. Vlastně mě zastaví až chatka v lese u pole a nasraný vlčák na volno před barákem. Plus ho ze strany jistil nějakeý ratlík. Z jedné strany barák a sráz a z druhé rozbahněné pole. Chvilku mrrmlám, než mě doběhne skupinka a jdeme do ofenzívy . Po posledním běžci se ožene, ale nekousne.
Ty první noční hodiny je to takové náročné. Samé běhy mimo trasu, srnčí stezky, prasečí stezky, žádné stezky a tak. Zase je fajn, že nejsou kontroly a člověk si tak nějak běží pohodu a bez stresu. I když v lese je to občas bloudění. Značení jsou malinké odrazky na stromech a ve volném terénu je to často o hledání. Říkal jsem si, že to bude časem lepší. Vlastně s rozedněním. Rozednění je vždy taková vzpruha. Ovšem na Podkrkonoší 2019 je to jiné. Jenom víc vnímám ten zmar a utrpení v podobě deště kolem sebe. Kapky bubnují o čelo. Místo východu slunce jen šedé mlhavé ráno a zima. Do toho přichází únava. Deset minut krize, kdy mám co dělat, abych neusnul.
Na další kontrole beru colu a tedy dám si do ní i rum. Jako rum s colou není žádná výhra co se týká chuti, ale kofein a alkohol aspoň trochu otupí smysly. Dokonce na chvíli i přešel déšť ve slabé mrholení a stihnu udělat pár fotek. Pak už telefon kvůli mokru bude zlobit. MP3 přestala spolupracovat úplně. Však ona po vyschnutí zase najede.
Na kontrole ve Skiareálu v Radvanicích je Olaf. Před kontrolou si to dva borci u vyhlídky zkrátili. Ono se řekne sto metrů, ale je to o tom dostat někoho z dohledu. Ale to to kratší trasa, takže žádné ohrožení. Ovšem je tu taky stovkař na páté pozici a po tom půjdu. S klidem mi hlásí, že to jde na pohodu a nezávodí. Jo to už jsem párkrát slyšel. Vylezu z chalupy do toho marastu a hned se do mě pustí zima. Na štěstí okamžitě nastupuji na výšlap sjezdovky. Celých dalších 15 km se snažím, ale borce doženu až na kontrole. Vlastně jsem ho dvakrát dostal nadohled, ale vždy mi pak cukl. 100 km v nohách a konečně to začíná být běhatelnější. Jako že už nelezeme korytem potoka a tak. Začínám propočítávat tempo a stanovuji si cíl pod dvacet hodin. 15 km před cílem přichází poslední zpomalovací úsek. Nějaké prolejzání stráně tam a zpět zakončené výlezem skály, kde mi to nahoře klouzne a kdybych se nedržel kořenu, tak to můžu lézt odznova. Ještě pár km před cílem běžím rozmáčeným rigolem od traktoru, ale ty boty budu stejně v cíli expedovat do popelnice a v ponožkách se dají pěstovat rajčata už od půlnoci.
Plánovaný čas v cíli byl někde jinde, ale představy o trase taky. Neoficiální zdroj mluvili o úmrtnosti na trase přes 50 procent. A tak jsem rád, že jsem tuhle stovku potřeboval do bodování ČSUT a nevykašlal se na ní někde v půli cesty.
Naměřeno: 123,8 km – 4300 m výškových – čas 19:40
2025 ©