Od stovky z Dubče do Dubče sem čekal takovou menší, lehčí a komorní Pražskou stovku. Lehčí trail u Prahy se vzdáleností přes 120 km. Zvolil sem nové boty Salomon sense pro 2. Já vím, nové boty na stovku nemají být, atd. No ale mě perfektně sedly a od téhle značky přesně vím, co můžu čekat. Stejně tak sem si poprvé vzal kompresní kraťasy.
Závod neměl startovku, tak bylo do poslední chvíle trochu překvapením, kdo se na startu ukáže. Na konec spousta známých jmen: Jaro Kováč, Honza Týče, Aleš Zavoral, Ivana Čahojová, Ondřej Plášil, Rafal Koszyk, Daniel Jobb atd. V 10 večer se vyrazilo z Dubče a hned během prvního km byla blbě značená odbočka na lom, kterou dobrá polovina startovky netrefila a to včetně první lajny. Ta si stihla udělat slušný vracák. Začátek byl rovinatý. Proběhlo se Uhříněvsí a pokračovalo do Říčan, kde šipky buď chyběly a nebo byly otočené špatným směrem. Kdo nehlídal gps, utrhl si nějaký ten kufřík. Od Říčan se pokračovalo do lesa a hezkého trailu. Trať byla zatím rychlá a i s lehkým tempem jsme se drželi pod 7 minut/km. Na 20 km byla tajná kontrola s Olafem. Krom pití i brambůrky. Pro mě ideální jídlo na občerstvovačku. Je to dobře stravitelné, chutná a obsahuje sůl a tuk. Následoval pomalý seběh. Cukl sem běžci co se mě snažil držet. Po chvíli vidím za sebou zase čelovku. Si říkám sakra, nevypadal, že by chtěl jít do úniku. Doběhl mě místo něj Jan Týče. Tak to jo, ten je rychlej a bude držet solidní tempo až do cíle. Na 26 km sem se blížil k první oficiální kontrole v Mukařově. Zde sem si dal oraz a potkal i Daniela Jobba. Říkal, že ho spozdily kufry. Kontrola byla u Filipa Drazdíka na zahradě. Moc hezká chajda a výběr samých dobrot. Při výběhu z obce sem doběhl 2 běžce a udělali si ze mě vodiče. Já se radši nechám vodit, ale většinou to táhnu já. Sou trochu zmatky s trasou. Chybí často značení a kontroly nejsou buď vůbec a nebo aspoň chybí fix. Každou chvíli volám Filipovi ohledně kontrol. Občas je kontrola na nejasném místě s nejistým popiskem místa. Třeba: na konci obce. Já sem kolikrát ani nevěděl v jaké obci sem. Přiběhneš po nějaké lesní cestě, kde není označení obce a ambity taky ví prd. Ty mi akorát říkají, zda běžím po lajně. Při svítání mám mít kontrolu u hájovny. Vidím 3 bílé baráky. Kontrola nikde, nápis nikde. Ostřížím zrakem skenuju okolí, ale nikde nic. Běžím z kopce až do vesnice, abych zjistil, že sem kontrolu přeběhl. Volám Filipovi a prej že u bílého baráku naproti. Tak se vracím, ale nikde nic. Vyrážím a na živé kontrole mě dožene Ondra Plášil. Celej vystresovanej z pravidla jedna kontrola hodina penále se ptám a že prej měla být v přístřešku za stromem u té hájovny, ale stejně tam nebyla. No to už je ale opravdu hledání kešek. Na kontrole před hospodou sou dvě holky a vůbec jim v tom chladném zářijovém ránu není kosa. Ještě je tu žebrající kočka, ale nezaplatila startovné, tak nic nedostane.
Pokračuju už sám kolem Sázavy. Dloooouhá rovinka a pak stoupání až do Senohrab. Mám za sebou 80 km a musím říct, že mě už pěkně bolí nohy. Většinu traťi se střídá asfalt, šotolina a tvrdá zem. V Senohrabech je taková dlouhá motanice, kde se trasy k sobě přibližují a má tu být někde zřícenina hradu. Běžím, hledám, nenacházím až doběhnu na další kontrolu, která je už standardně ukradená a tak běžím dál. Volám Filipovi ohledně zříceniny, ale moc chytřejší nejsem. Celou dobu se přitom přesně držím trasy. Přiběhnu k řece a koukám na rozcestí, zřícenina 1,5 km. Sice je to vracák mimo trasu, ale aspoň budu mít splněno. Na zřícenině záhada vyřešená. Já běžel v údolí potoka a zřícenina je na skále nad údolím. Kvapem běžím zpět na původní místo, ale trochu mi to hnulo s morálkou. Co sem nahnal, sem teď promarnil a do toho nohy bolí stále víc a začíná pálit slunce. Tempo mám v průměru 8:30/km, ale začíná klesat a nohy stávkovat.
Dalších pár hodin už běžím čistě podle gps záznamu a často vůbec nevím kde sem. Kontroly a značení chybí a tak se spoléhám, že pokud nějaká kontrola bude, uvidím jí a ku podivu mi to i vychází. Některé kontroly sou na tak nejasných místech, že nemám možnost vědět, zda už byla. Třeba popisek kóta 537. To je mi platný, jak koze Pythagorova věta.
Před Mukařovem a poslední živou mám natočeno necelých 120 km a nohy přechází do plnohodnotné stávky. Při pokusu rozběhnout se, se mi podlomí kolena. Maximálně pár metrů a bolest mě zastaví. Přemýšlím o předčasném ukončení. Co se týká síly, tak té mám furt dost a měl bych bez problémů na běh, ale nohy zradily jako niky předtím. Dojdu do Mukařova a Filip mi udělá pohoštění. Dám si kafe s kofolou, kofolu bez kafe, vodu, polívku, koláčky a 15 minut pauzu. Odpočatej a nabytej díky podpoře na facebooku vyrážím směr cíl. 19 km chůzí bude trvat dlouho. Začínáme lesním terénem a je to to nejlepší za celou cestu. Jen stezka od zvěře na měkkém mechu. Jdu svižným tempem. Dojdu k rybníku a bohužel zase ten asfalt. Jsem z té chůze úplně nervní. Jdu tempem 8 až 11 min/km a vůbec to neutíká. Zkouším různé techniky chůze a vždy jednou za čas i běh, ale nejde. V okolí Babic sprchlo, ale teď se mraky roztrhaly a z jedné strany svítí rudé slunce při západu a z druhé duha. Jdu po cestě mezi poli z mírného kopce a chtěl bych běžet. Tohle je tak lehký úsek. Tady by ty km utíkaly zadarmo. Z rozjímání mě vytrhnou Koloděje a starý pán. Jako dost starý, ale vtipný. Prej: podívejte, já šel do kopce a chtěl sem jít z kopce do hospody. To sem ale popleta. V Kolodějích nastupuje asfalt, tma a silný provoz. Rychle projíždějící auta mě drží v pozoru a poslední km cesty mě nakopne k ještě rychlejší chůzi. Kroutím se jak užovka. Spíš se divím, že mě za celou dobu nikdo nepředešel. Před cílem ještě trochu zmatkuju a nemůžu najít klubovnu, ale na konec stíhám v čase pod 22 hodin. Co mě překvapilo, že se 138 km nejsem rekordmanem v bloudění. Druhé překvapení je pro mě páté místo.
Nohy bolely po fest a dostával sem se z toho déle než obvykle, ale co bolelo, přebolelo a sem rád, že sem před Mukařovem nevzdal. Stovka má své mouchy a neduhy, ale dýchla na mě atmosférou a rozhodně ji zařazuji mezi ty, které chci jít příští rok znova. Tentokrát ovšem v silničních botách.
2025 ©