2016 5:38, 2017 5:40, 2018 Maraton v Třeboni, 2019? Cíl je tedy posunout osobák. Odpočatý, plný elánu a optimizmu. Dokonce mě ani nic nebolí. Další závod v nedohlednu, tak se nemusím šetřit. V klubovně před startem zkoumám soupeře. Hudec letos neběží, Ferdinand ano. Je tu i několik běžců, co budou tak o 10 až 15 kg lehčí. Na startu ještě omrknout záda. Velikost batohu hodně napoví. Čím minimalističtější pojetí, tím zkušenější běžec. Je to jen 50 km.
Všude jsou ty starty stejné, tak první km po startu ženu do kopce rychleji, něž bych chtěl, abych se nedostal do špuntu odpadlíků po počátečním sprintu. V následném seběhu nasadím 4 min/km a najdu si pozici. Technický seběh startovku natáhl a já už nastupuju k vrchařské prémii. V půli kopce jsou fotografové. Tři běžci a před náma holka z dlouhé tratě. Fotograf fotí serii fotek zadku běžkyně. Pak po jedné fotce cvaknou zadky i nám. Tedy dělám 14 let fotografa pro časopisy, ale ještě jsem nezažil, že by někde použily fotku zezadu. Vlastně poslední slušnou fotku jsem měl ze závodů T M z Harrachova 2016. Zpátky k běhu. Vrchařská prémie byla na zahřátí. V seběhu od vyhlídky kouknu na hodinky. Ou 3:30/km. Asi bych měl zvolnit. Úsek po most je ale neuvěřitelně zábavný. Běhatelné lesní stezky. Na druhé vyhlídce mám support v podobě přítelkyně, která mi vypije většinu vody. Vybíhám na kopeček mezi břízami, pak krátký asfalt a odbočit doleva z kopce. Další oblíbený úsek. Technický seběh zakončený prudkým klesáním k mostu. Dole sebou málem švihnu. Strmý sváh po hlíně a listí. Takové krasobruslení ., kde se člověk musí odrážet od stromů a chytat všeho kolem sebe. Na kontrole u mostu jsem na minutu přesně jako v předešlých letech. Jeden erární papírový kelímek. Druhý papírový kelímek nebyl a tak bude svět zachráněn před ekologickou katastrofou.
Úsek k Živohošti už je techničtější . Před sebou stále vidím běžce s batohem od Dynafitu. Vyrýsované nohy, čistý styl běhu a stabilní tempo. Ani se nebudu pokoušet jít před něj a cuknout mu. Naopak on cukne mně. Mám nové krásné červené Adidas Terrex Agravic 250 a brodím se s nima v rozbláceném rigolu od lesáků. Oni nemůžou jet v jedněch kolejích. Ne, oni musí rozxxxxx i ten prostřední pruh trávy. V seběhu z Nahorub už žádné rygoly nejsou, jelikož běžíme údolím potoka. Konečně jsem se naučil trefit ten podběh mostku. Ještě přelézt pár spadlých stromů a je tu brod. Vodu proběhnu a na druhém břehu míjím dva obouvající se běžce. Na kopci je druhá občerstvovačka. Tady už je erárních kelímků dostatek. Rychlostní prémii jako vždy proběhnu úsporným stylem. I tak zlepšení o půl minuty. V obci míjím labradora. Zlatý pes to je. Žádné zběsilé štěkání. Leží rozplácnutý uprostřed cesty na sluníčku a jediné co se na něm pohne jsou oči.
Už mě čeká poslední strašák v podobě Albrechtových skal. Stezka ve skále nad Slapskou přehradou propletená kameny, schody a sutí. Ostré výstupy po schodech mi letos přijdou nějaké kratší a v závěru se mi i povede cuknout běžci z brodu. Turistům uděluji čestné uznání za ohleduplnost k běžcům a včasné uhýbání. Pak už následuje stoupání na poslední kontrolu. Je tu Olaf. V noci byl na Keltovi a ted je tady. On snad nespí. Vyslechnu si pár průpovídek ve smyslu, že je to na mě moc krátké a už se pouštím do posledního úseku. Mírné stoupání po louce a dlouhý seběh. Ze začátku čistý terén, pak už lesní cesta a na konec most přes Slapskou přehradu. Na mostě vidím běžce od brodu, jak se mě snaží dohnat. Takže žádný výšlap do cíle, ale výběh.
Naměřeno 46,99 km, 1800 m+, čas 5:24 a zlepšení o 14 minut
foto: Aneta Šímová
2025 ©